|
...
Vidžnani:
Bhakti jóga se rozděluje ve dvě hlavní větve.
1. Uctívání božství, které náleží do kategorie pozitivních projevů cítění a jeho regulace.
2. Oddanost božským kvalitám nebo Bohu, která náleží do cítění rozvíjeného v pasivním duševním postoji.
Když bhakti jogín uctívá božství, probouzí i chtěné citové vztahy k nadsvětské pomyslné jsoucnosti, která může symbolizovat Boha – kosmického Ducha. Ten podle názoru bhaktiho obsahuje nebo vlastní dobro a lásku. Dlouhodobým a vřelým uctíváním Božštví se mění tento vztah v živý kontakt.
Cvičí-li však oddanost, pak musí svůj duševní i bytostný postoj ke všemu zevnímu světu upravit tak, že k němu zruší všechny citové a duševní vztahy, signifikující prostou živočišnost. Zruší-li tyto vztahy, připraví své nitro k tomu, aby se v něm mohla usídlit a rozvinout nadsvětská, až dosud pro něho pomyslná jsoucnost, kterou uctívá a která je Bohem – kosmickým Duchem.
Kdo kráčí cestou uctívání, má vyhledávat nadsvětské, dobré nebo božské stavy, a má se jimi v mysli zabývat tak dlouho a hluboce, že z ní vymýtí všechny myšlenky na svět i problémy, které vznikají ze světské příchylnosti a odporu. Tyto psychologické projevy pocházejí z empirické bytnosti pro její vztahy ke světu. Až dosáhne tohoto stavu, vnitřně se skloní před ideálem, jenž obsahuje nadosobní mravní čistotu a dokonalost. Dokonalost spatřuje buď ve stavu pomyslně vyhraněném, tedy ve tvaru, který považuje za Boha, nebo v nezosobněné kvalitě, která naplňuje celý vesmírný prostor a kvalitativně je vlastně kosmickým Božím Duchem.
Toto je smysl pozitivního duševního postoje, který má člověka právě vzhledem k Bohu nebo k božským stavům vést k velikému duševnímu uvolnění. Tímto duševním postojem se otevírají dveře, jimiž může vstoupit nadosobní mravní čistota a dokonalost do vědomí člověka, protože se mu tím stala jedinou prostou nebo vesmírnou skutečností, kterou uznává.
V problému jógy si vždycky musíme uvědomit, že zesílení působnosti kvalit, ať mravních nebo prostých silových, se může dosáhnout pouhým z racionalistického hlediska relativně působivým duševním postojem. To znamená, že se nežádoucím stavům a pocitům může pouhou orientací citu a vědomí zabránit, aby se v člověku mohly projevovat. Žádoucím zase orientace citu a vědomí poskytne možnost, aby vystoupily na úroveň vědomí a zůstaly tam až do okamžiku, kdy zcela ovládnou pole oblasti vědomí.
Ale problém relativní převahy kvalit v účincích na vědomí je široký a složitý. Orientace citu a vědomí totiž vytváří karmu stejně jako ji vytvářejí skutky. Tato karma však není téhož druhu jako karma, jež pochází ze skutků. Pomocí orientace citu a vědomí člověk může niterně přímo vstoupit do sféry pocitů, myšlenek a duševních stavů, které až do podrobností povahově odpovídají žádoucím nebeským citům, jež si uvědomuje. Z toho je zřejmé, že člověk může rozhodnout celou otázku karmy tím, že vůlí uskuteční oddanost; pak se již nemusí zajímat o skutky a jejich karmickou hodnotu.
Většina těch, kdo hledají na mystické cestě se však dá oklamat jinou patrnou skutečností. Z živočišných sklonů pramenící cítění se totiž zpravidla jeví jako cenné prožívání, jež ovšem při obvyklé celkové duševní pasivitě člověka unáší vědomí směrem, který mu určuje karma, zakotvená přímo v bytostné struktuře, v jejím celkovém uzpůsobení. Z toho důvodu se mnozí lidé necítí dost silní, aby se niterně, především citově, povznesli k blaženosti nadosobní mravní čistoty a dokonalosti.
Těmto lidem nechť pomůže vysvětlení, že jejich neutěšený stav, tkvící v jejich karmě, zakotvené v samé jejich bytnosti, pramení z toho, že po dlouhou dobu, v rámci jejich rodu a ve všech projevech jejich života, uznávali a zdůrazňovali význam jen těch stavů a skutků, které přinášejí potěšení a prospěch jejich zevní živočišné osobnosti. Na pláni života bez kázně z toho vzniká karma, která s velkou mocí strhuje veškerou psychickou přirozenost tvorů do neschopnosti vzdorovat hnacím silám jejich bytí. Tím je strhává i do stavu, jenž symbolizuje téměř absolutní niterné podrobení hrubě smyslové přírodě.
Toto je skutečnost, která napovídá, že je účinnost vůlí vyvolané orientace citu a vědomí omezována vlivy činnosti v oblasti skutků. To proto, že skutky mají vliv na cítění a myšlení, takže právě tímto způsobem člověka duševně upoutávají v nízkém světě, ačkoli je žádoucí, aby podporovaly vzrůst a vzestup jeho bytostné i psychologické soustavy do blaženosti, jež pochází z nadosobní mravní čistoty a dokonalosti.
Aby hledané vnitřní ozdravění bylo podepřeno všemi hlavními druhy karmické moci, měl by proto být poukaz na citovou orientaci a na orientaci vědomí jako na činitele, jejichž pomocí lze řešit naléhavý problém úniku z degenerativního stavu živočišného pociťování, současně poukazem na myšlenkové a skutkové umravnění. Pak si žádný z lidí nebude moci stěžovat na strhující vliv živočišného pociťování ani na domnělé strukturálně nesprávné působení potenciálně amorálního odklonu od živočišnosti na úrovni vědomí a mysli, které se příp. až dosud uplatňuje v jeho vlastním prožívání. Nebude si muset na to stěžovat, i když si bude vědom, že tento odklon od živočišnosti a tím i od zla, jež postihuje jeho bytost, bývá příčinou toho, že se pak může dopouštět skutků zla ve šťastném stavu lidí, kteří nemají pro věky vyvářené církevní svědomí. Pozná totiž, že se za těchto okolností lidé mohou dopouštět zlých skutků pouze tak dlouho, než dozraje karma z jejich skutků a odvane jejich citovou pohodu z chybné morálky, podloženou vždy jen nerozvinutou duševností a mocí.
Nerozvážné povahy však často chápou jógu tak, že si člověk nemá nic dělat z toho, co se ho až dosud nepříznivě dotýká vzhledem k jeho dosavadním morálním názorům, vštípeným církevní výchovou. Na této cestě se ovšem dospívá k závěru, že je v prvé řadě třeba, aby se člověk domáhal pocitů štěstí, i když skutky, city, myšlenkami nebo slovy někoho zraní. To je však velmi závadné počínání. Jogín má jednat tak, aby se ho nemělo co dotýkat, protože dodržuje předepsanou morálku a následkem toho nikomu neubližuje.
Nedotýká-li se člověka nic z toho, čím se nechává poznávat jiným lidem jako ten, kdo se s dobrým svědomím dopouští zlých skutků, pak se ho nedotýká pouze proto, že je mravně otupělý. Mravní otupělost vede k závadnému počínání, které vyústí v karmickém úpadku a v duchovní zkáze.
Z toho, co jsem řekl, vyplývá, že žádný karmický stav není nezměnitelný. Vždy člověk může, ať již orientací citu, vědomí nebo skutků, zasáhnout do současného stavu karmy. A snaží-li se svůj karmický problém vyřešit, je jen otázka jeho duševního postoje, zda jej vyřeší kuse a nesprávně, nebo úplně a správně.
Nesmíme se dát oklamat zdánlivými výhodami těch, kdo tento problém řeší neúplně a chodí světem páchajíce zlo, aniž doposud byli zasaženi krušící silou karmy. Následkem toho, že se spojují s vlastním probouzejícím se svědomím, je stejně karma uvede na cestu proměny v démonické duše. Takoví lidé jsou provinilci, kteří chodí světem a čekají zatím na svůj trest. Neboť účinná síla karmy je vždy mocnější než člověk, protože se uplatňuje tím, že v něm probudí spontánní hnutí a impulsy nebo též samovolné pocity, které se mu vnucují do vědomí a tím ho nutí k určitým skutkům. Tímto způsobem vnutí karma člověku takové počínání, které se mu stane na úrovni prožívání buď požehnáním, nebo zhoubou.
O tom, co jsem právě řekl, se ostatně může přesvědčit každý, kdo se snaží uniknout deprimující síle pocitů, prostředí a okolností, do nichž byl zavát svou karmou. A mělo by to být též poučením, že se nikdo nemá přestat snažit o to, aby mohl setrvávat v dobrých pocitech a duševních stavech, dokud úplně mravně a pocitově neozdraví. Jinak by takový člověk přesvědčil ty, kdo znají zákon karmy, že použil jenom dočasné pomoci na cestě k úplnému Uskutečnění a že na této zemi chce čekat na těžší trest z připoutanosti k smyslovému světu, než pod kterým dosud žil.
Na jógické nauce nelze žádat, aby před lidmi zakrývala vstupní brány k celkové spáse. Musí ukázat na způsoby, jak lze dospět k psychologickému ozdravění prostřednictvím změny citové orientace a orientace uvědomování, která přinese niterné uvolnění a ukončí období vnitřních konfliktů. To se má považovat za předstupeň ozdravění úplného, které není třeba definovat. Je jen možno doložit, že úplné ozdravění bytosti je výsledkem dovršení správné mravní orientace.
Bhakti jóga pokládá za počátek mravního ozdravění hledání vesmírné mravní dokonalosti, kterou je Bůh a již bhakti jogín uznal jako skutečnost, jež je v rámci víry předmětná. První dotyk bhaktiho s touto vesmírnou skutečností, byť snad obecně pouze pomyslnou, je citový. A přece může tento citový dotyk dostačit k tomu, aby byl žák bhakti vytržen z dosavadního citového stavu do pocitů někdy až nevylíčitelně šťastných.
Ale ani to mu nesmí stačit. Prožívaje takové pocity, ale nedbaje jich z hlediska úzce osobního pociťování, musí se sklánět před touto pomyslnou, jasu a štěstí plnou skutečností, před Bohem, aby vytvořil předpoklad pro její hluboké pojetí celou bytostí, dokud svým Bohem nebude uchvácen až na úrovni prostého uvědomování si sebe sama.
Toto tedy je výsledek jemně a prostě zaměřené pozornosti na svého vlastního Boha. Žádná analýza ani chtění nesmí rušit v prostotě ducha udržovaný vztah k vlastnímu Bohu. Duševní uvolnění, které takovou pozornost provází, způsobí, že se člověk připraví na hlubší vnikání nadsvětského (božského) prožívání do své bytosti. Tím bude postupně proměněn nejprve duševně a s postupujícím zbožšťováním svého vlastního pomyslného ideálu i duchovně.
Aptasat:
Z toho, co jsi řekl, je zřejmé, že bhakti jóga není tak jednoduchá metoda, jak se lidé často domnívají.
Vidžnani:
Bhakti jóga je opravdu metoda. Není to proto natolik jednoduchá praxe, aby ji člověk mohl úspěšně provádět i při instinktivním tápání a bez použití kritického hodnocení mimobytostných vlivů, vyvolávaných duševním postojem. Lidé duševně činní, aktivní, mohou dojít k omylu, že se v bhakti vyžadují akty pomyslného podrobování se Bohu jakožto abstraktní a bezduché existenci. Takové pomyslné podrobování je však bezúspěšné, jelikož může znásilňovat vrozený charakter bytosti nebo proto, že přirozená vnitřní aktivita těch, kdo se takto snaží, dál kvalitativně odpovídá hrubému světskému snažení a jeho sobeckému zaměření.
Lidé s pasivní povahou se naproti tomu snadno přikloní ke cvičení založenému na špatně pochopené oddanosti, která se projeví jako další prohlubování jejich povšechné pasivity a sklonu k instinktivnímu tápání. Tím si tito lidé vlastní situaci jenom zhorší, neboť upadají do hlubší pasivity, aniž si předem zajistí, aby do jejich bytosti vnikly kvality a vibrace božské sféry následkem vytváření vztahů k božství. Svým instinktivním tápáním vlastně cvičí jen posedlost silami, emanancemi a jevy samovolně vyzářenými z jejich vlastní podvědomé pudové přirozenosti. To ovšem není vůbec žádná jóga, nýbrž její pravý opak.
Ani o mystickém, ani o jógickém úsilí si nesmí nikdo myslit, že je to snaha o prohloubení pasivity až k nějaké myšlené mezi, kde dobrý Bůh navštíví duši zkroušenou pasivitou. Duchovní úsilí má být vždy aktivní, ale toto aktivní úsilí má být zaměřeno jinam než do smyslového světa. To vyplývá z předpokladu, že se mnohdy těm, kdo usilují o uskutečnění jógy, absolutní prázdnota duchovně vizuálního prostoru jeví spíš jako objekt než jako stav, do něhož se snaží upadnout. Vzhledem k tomu se snaha uskutečnit prázdnotu v oblasti myšlení a všech vjemů duševní netečností nebo nehybností ponejvíce zvrhává v prohlubování pasivity; v ní se člověk stane kořistí rozličných sil a sklonů, které ho odvedou daleko od ideálu jógy.
V bhakti józe stejně jako v jiných jógách vždy jde o to, aby duševně velmi čilí a činní lidé pročistili, usměrnili a produchovnili samovolnou činnost vlastní bytosti zneosobněním, umravněním a duševním oproštěním ode všeho smyslového zaměření. Tím se vibrace jejich duševní přirozenosti kvalitativně zlepší a na základě toho se jejich bytostná přirozenost stane podobnou tomu, co si můžeme představovat jako božské světy, síly nebo kvality. To je nejlepší předpoklad k uskutečnění božského stavu.
Pasivní povahy by měly místo špatně pochopené oddanosti, k níž zpravidla mají sklon, rozvíjet duševní čilost a chuť k činům, aby se přemodelovala jejich pasivní povaha. Za těchto okolností mají jako cvičení přijmout rozvoj nadsmyslové, tedy čistě duchovní činnosti, k níž se ovšem musí nejprve propracovat.
Tyto povahy však narážejí na veliký odpor, který pramení z jejich instinktů a z tendencí k nečinnosti, k pasivitě. Jen velmi obtížně se stávají čilými, protože v sobě nemohou najít důvod k pozitivním projevům, neboť je mnohdy smyslově projevený svět vůbec nezajímá. Mají raději pokoj ode všeho a tento stav přirozené lhostejnosti se velice blíží stavu, který se vyznačuje podléháním kvalitě tamas.
...
|
