|
...
Činnost, která má být poznána a regulována praxí karmajógy,
se dělí na vědomou a nevědomou. Je velké procento úkonů, o nichž
člověk ví, že se jich dopouští, ale je větší procento úkonů, o nichž
vlastně ani neví, protože se o ně nestará. Za bdění nebo ve spánku,
při práci nebo při odpočinku, vždycky bývá člověk v činnosti. Jenomže ho zajímá jen ta činnost, která má pozorovatelné důsledky, kdežto činnost navenek méně zřetelnou pomíjí přesto, že právě tato činnost nejvíce rozhoduje o utváření jeho osudu.
Do sféry neuvědomělé činnosti spadá v prvé řadě bytostné vyzařování, které je jeho aurou. Na výkyvy její barvy a tím ovšem
kvality působí citový, myšlenkový, dojmový a jiný bezprostřední
duševní stav. Úkolem karmajógy je naučit člověka upravovat toto
vyzařování a převádět je na pole nejčistší vědomé bytostné působnosti. Tím mu dopomáhá, aby získal schopnost změnit karmické dispozice a tím i možnost zlepšit svůj osud.
V praxi karmajógy tedy nejde výhradně o čin, nýbrž i o duševní
stav při jeho vykonávání, neboť to rozhoduje o výsledcích, jež tento
čin přinese. Duševní postoj může úplně změnit výsledek činu.
Na vysvětlení je třeba říci, že např.zlý čin, kterého se člověk
dopouští s nejsvětějšími úmysly, přinese ovoce dobré, neboť byl
duševním postojem změněn v čin dobrý. Naproti tomu dobrý čin
(dar, pomoc, záchrana někoho, blahosklonnost aj.) vykonaný se
sobeckou pohnutkou a s myšlenkou na odměnu nebo uznání, přinese
zlé ovoce, neboť se stal zlým činem následkem duševního postoje.
Vždycky musíme přihlížet k relativní povaze činů. Jeden a týž
čin, vykonaný na různých místech, v různých dobách a za různých okolností, může být buď dobrý, nebo zlý, pohlížíme-li na to
jen z hlediska společenského života. A tak i výsledky, pocházející z činů, mohou být opačné, než se člověk odvažuje očekávat. Musíme pochopit, že se lidské hodnocení povahy činů mění podle názorů, které v určité době převládají, a že tudíž zákon Univerza nemusí pokládat za dobré to, co za dobré pokládají lidé. Názory o povaze činů se mění. Nemění se však pojem dobra a zla v tom smyslu, pokládá-li člověk za dobré to, co prospívá všem, a za zlé to,
co prospívá jen tomu, kdo čin koná, poněvadž tento pojem vznikl z toho, že nebyly pochopeny univerzální zákony, podle nichž jsou činy odměňovány.
V praxi je však téměř každý čin do jisté míry ovlivněn sobectvím. Málokdo totiž dovede být činný pro nic za nic. Vždyť i ti, kdo se věnují praxi karmajógy, to dělají z osobních důvodů a hledají tak své vysvobození. A to nepokládá za zlé ani karmajóga. Jí jde
hlavně o to, aby byla činnost řízená a vědomá, neboť v obvyklém postoji k životu se činnosti chápe had sobectví, aniž o tom člověk mnohdy ví nebo si to přeje.
Vědomou činností se rozumí ta činnost, které se člověk dopouští
po úvaze a z vlastního rozhodování. To se však neděje vždycky. Ve
většině případů vyvěrá popud k činnosti z reflexních pohnutek nebo
z citových hnutí, jež nemají k rozumnému uvažování žádný vztah.
Přesto, že je takovýto postoj charakteristický pro nižší tvory a zvířata, přece jen se s ním velice často shledáváme i u člověka, který by jako rozumný tvor měl nacházet popudy k činnosti v ujasněném a rozumném vlastním rozhodnutí.
Tento postoj k činnosti nese vinu na duševním stavu člověka.
Výchova ve společnosti jej učí, že je důležitá vlastní osobnost.
Proto je přesvědčen, že jedině taková práce, která uspokojuje jeho
osobnost (tou se rozumí pojmová skutečnost vnímatelného Já),
je hodna toho, aby ji dělal. To ho vede k tomu, aby si nevšímal
jemnějších složek, v nichž jsou utajeny příčiny souvztažnosti mezi
jedincem a celkem. To tedy je cesta, jíž člověk dospívá k méně příznivému výsledku k duševní omezenosti.
...
|
